Uživatelská přívětivost veřejných záchodků

Moje maminka má hrůzu z veřejných záchodů. Ale ne z důvodů, které si myslíte.

Letěli jsme takhle do Sofie na svatbu mého bratrance. A po příletu na letiště bylo potřeba použít záchod. Viděl jsem vzrůstající nervozitu maminky, tak ji uklidňuji, že vše bude v pořádku a že na mezinárodním letišti se nemůže nic stát.

Močím si tahle v klidu do pisoiru a slyším duté bouchání. Říkám si, to asi něco opravují. Po 30 sekundách se k bouchání přidá hysterický pištivý hlásek: „Help. Help! Ondřejkůůůůů!“

Pokouší se o mě neovladatelný smích.
„Mně nejdou otevřít dveře od kabinky!“
To už mám problém se trefit do pisoiru.

Ale jsem slušně vychovaný syn. Takže jsem dokonal potřebu, umyl ruce, vysušil ruce, otřel si slzy, zkontroloval poklopec, účes a vydal se maminku zachránit… tím, že normálně zmáčknu kliku.

Moje maminka je totiž magický tvor, který pravidelně uvízá (Terko nevím, zda jsem si zas nevymyslel nové slovo) na veřejných záchodcích. Nikdo neví, jak to dělá – včetně jí samotné.

Veřejný záchod je ideální místo, kde studovat UX design. Musíte:

Ke všemu se dramatický liší chování dvou různých druhů uživatelů – můžu a žen.

Pro muže je vyměšování společenská aktivita, kdy lze navázat hovor o fotbale, politice, či podat pomocnou ruku. Pro ženy, které nikdy na pánských záchodcích nebyly – vypadá to asi takto:

Naproti tomu ženy jsou tvorové plaší, bojí se bakterií, stydí se za zvuky a mají obecně dost psychických bloků. Nejradši by vyměšovaly jen u sebe doma a jejich starej by ideálně měl vlastní záchod.

Do diskuse o pozici prkýnka se ani nepouštím.

Mnohé veřejné záchody jsou přehlídkou špatného designu. Většinou se to pozná podle množství tlačítek, zákazů a vysvětlujících textů.

Už samotné označení je místy dost nešikové. Úzus je panáček a panenka, pochopitelné v téměř všech kulturách, jsme na to zvyklí.

Jasné, pochopitelné, navíc s barevným rozlišením.
Pokud chcete být odvážní, tak jde i něco podobného:

Chce to sice o trochu více přemýšlení, ale většina z nás nezjistí, že je špatně až podle (absence) pisoirů.
Překvapivě blbě ale funguje následující obrázek (Arkády Pankrác například):

A pak jsou tu samozřejmě hipsterské restaurace, které nemohou být trapně konvenční:

Tady babo raď. A to jsme prosím zatím ani nevešli dovnitř.

Já nechci řešit, zda mořská panna má i mořského panáka, zda XY je mužský nebo ženský chromozom, já se chci jen vy… Co se může zdát jako vtipné dotvoření vašeho brandu, je často jen frustrace návštěvníků.

Příklad od kamaráda Měříška:

Je to vtipné? Určitě. Je to pochopitelné? Evidentně ne pro všechny, protože tam dodělávali loga panáčka a panenky. A to je jeden z dobrých příkladů.

Dobrý design řeší problémy. Špatný je vytváří. V jednom nejmenovaném divadle je nad umyvadly nápis: Toto je umyvadlo.

Ten designový lavor určitě vypadal na vizualizacích u architekta báječně. Ale ve spěchu si ten krásný, plechový podlouhlý lavor snadno spletete.

Pořád lepší, než kdyby to bylo obráceně.

Vždycky myslete na to, v jakém kontextu bude uživatel zařízení/produkt/službu používat.

Nedávno jsem z nostalgie jel novým vlakem Českých drah. Vše hezké, čísté. A záchod velmi futuristicky do oblouku. Přišel jsem si trochu jak ve Star Treku. Na všechno bylo tlačítko.

Tlačítko na otevření dveří, tlačítko na zavření dveří. A jak jsem sám pozdě zjistil, i tlačítko na zamknutí dveří.

Trapně jsem předpokládal, že pokud zevnitř kabinky zmáčknu tlačítko zavřít dveře, tak se i zamknou.

Svůj omyl jsem zjistil, až když jsem z mísy mával důchodci, který stál ve dveřích.

Navíc tahle 3 tlačítka by šla sdružit do jednoho. Při otevřených dveřích by dveře zavíralo a zamykalo, při zamčených dveřích otevíralo.

A nebo by šlo taky rebelsky použít obyčejnou kliku! Protože nemusíte České dráhy řešit, co s cestujícím na záchodě, když vám vypadnou pojistky a nepůjde proud.

Povšimněte si též SOS tlačítka u země (horní obrázek). S ohromně užitečným vysvětlujícím nápisem nad tím, který říká: SOS. Pro sichr menším písmem.

A to jsme – vážení – ani nedošli k míse.

Tady už je tlačítek méně, ale je opravdu zeleně svítící tlačítko na spláchnutí záchodu?

Indikátory, jak věci používat, by měly být součástí samotného produktu. Viz klasický příklad Dana Normana s dveřmi. Kliku otevírám k sobě, bez kliky do dveří tlačím.

Jakmile někde vidíte u produktu instrukce, většinou je to známkou toho, že je věc špatně navržená. A to platí stejně tak pro baráky, záchody i webové formuláře.

Nebo pro tlačítko na světla, které zároveň vypíná výtah.

Mobile-first je fajn, content-first je taky fajn, ale nejdůležitější je human-first.

Což je případ letiště Schiphol v Amsterdamu. Před 25 lety je napadlo přidat do pisoirů obrázek mouchy.

Snížili tak „rozstřik“ o 80 % a výrazně ušetřili na mycích prostředcích. Navíc jako chlap si myslím, že udělali radost minimálně části z nás.

Jsme jednoduchá a soutěživá stvoření.

Chápu, že máte zrovna novou hračku nebo technologii, kterou byste rádi vyzkoušeli, ale… nedělejte to, pokud to není optimální řešení pro danou situaci.

Chcete příklad? Japonské záchody. Je to taková typická ukázka předesignovanosti a přidávání dalších a dalších funkcí.

A to není všechno, jak by řekl Horst Fuchs. Dražší varianty mají ovládání pomocí telefonu včetně statistiky „výkonů“. Bohužel některé se dají ovládat jenom pomocí telefonu. Včetně zvedání prkýnka.

Takže až se příště v noci probudíte s tím, že se vám chce na záchod, tak doufejte, že máte nabitý mobil.

Někdy je Minimum Viable Produkt i finální produkt. Jak nemám rád slogan méně je více, tak tady to sedí. Chápu, že jsem vám teď zkazil požitek z vyměšování, protože kdykoliv půjdete na WC, tak si na mě vzpomenete.

Ale věřte, že může být i hůř:

A teď proč jsem vás sem pozval…

Když chcete být s kamarády pořád pořád.

No a příště zas o něčem seriózním, tak se prosím moc neodhlašujte, pokud záchodový humor není vaše parketa. Slibuju, že už o WC nikdy nic nenapíšu.