ILINČEV 
V roce 2000 studoval Takeru na univerzitě v Japonsku. Svítili si s přítelkyní Kumi svíčkou, protože neměli na elektriku a dlužili i na nájmu. V této zoufalé situaci Kumi tajně přihlásila svého přítele do TV soutěže v rychlosti jedení.
Hlavní cena byla 5 000 amerických dolarů.
Tohle nevypadalo jako dobrý nápad, protože Takeru nebyl žádný cvalda.
Měřil 173 cm a byl štíhlý. Nicméně měl silný žaludek a rád jedl.
Takeru neochotně souhlasil. Jelikož věděl, že soutěžící nepřekoná fyzicky, musel je přechytračit. Takže se zabral do analýzy konkurence. Zjistil, že většina účastníků soutěže přepálí start a odpadá v závěru.
Takže se snažil co nejvíce šetřit energií a v každém kole jíst jen tolik, aby prošel do dalšího kola. Nakonec se mu to povedlo a tak se vrátili do bytu, kde zas fungovala elektrika.
A tím by mohl tenhle příběh skončit.
Ale Takeru to inspirovalo k tomu, aby se přihlásil do nejvyhlášenější soutěže jedlíků na planetě – Mezinárodní soutěže v pojídání hot-dogů v New Yorku. Tuhle soutěž sledovalo v televizi přes 1 000 000 lidí.
„Ty máš nohu, jak já ruku!“
Stávající rekord byl 25 hot-dogů (párků v rohlíku) za 12 minut. Když na soutěž přijel, tak vypadal jako totální outsider. Soutěžící se mu smáli a jeden z nich říkal: „Ty máš nohu jako já ruku!“ Nicméně se nesmáli dlouho, protože je Takeru porazil.
No porazil je špatné slovo, on je zadupal do země. Protože snědl 50 (slovy padesát!) párků v rohlíku, čímž zdvojnásobil stávající rekord. Což je něco jako kdyby Usain Bolt zaběhl stovku za 5 sekund.
Takeru vyhrál i následující 4 roky, což se do té doby nikomu nepodařilo.
No a základní otázka je, jak se mu to povedlo?
Většina lidí to naprosto nechápala. Jak může takové tintítko sežrat tolik. Kolovaly teorie o voperovaném druhém žaludku, svalových relaxantech a japonském tajném agentovi.
Pokus omyl
Takeru na to šel hlavou. Většina soutěžících jedla stejným stylem, jako na grilovačce v sobotu, jen rychleji. Takeru udělal následující změny:
- Nejprve zkoušel hot-dog rozlomit na dvě části. Zjistil, že se mu lépe žvýká. Toto později nazývali Solomonovou metodou (podle krále Solomona, který chtěl rozpůlením dítěte zjistit pravou matku).
- Pak zkusil jíst samostatně párky a rohlíky. Zjistil, že různá struktura párku a rohlíku snižuje rychlost a je tak lepší jíst párky a rohlíky samostatně.
- Následně zkoušel namočit rohlík do vody, aby se mu lépe žvýkal a polykal (vlažná voda funguje lépe než studená).
Všechny své experimenty si důsledně nahrával a porovnával v tabulce.
Zjistil, co funguje:
- být pořádně vyspaný,
- začít jíst rychle,
- mít dobrou kondici, a
- při jezení skákat, aby se jídlo posouvalo lépe dolů. Začalo se tomu říkat Kobayashi Shake.
Stejně tak, zjistil, co nefunguje:
- trénování v all-you-can-eat restauracích (nelze přesně měřit),
- poslech hudby (horší koncentrace),
- pití velkého množství vody pro roztažení žaludku (dostával záchvaty podobné epilepsii).
Co to pro vás znamená?
Zkuste se ptát na jiné otázky. Všichni ostatní se ptali: „Jak sním více hot-dogů?“ Takeru se naproti tomu ptal: „Jak udělám hot-dogy poživatelnější?“ Pro Takeru byly soutěže v jedení něco diametrálně odlišného od normální konzumace a tak k tomu i přistupoval.
Druhé ponaučení je to, abyste nebrali současné normy (úzy) jako něco daného. Jako jakousi umělou bariéru. A je jedno, zda se bavíme o hot-dogách nebo o konverzním poměru vašeho e-shopu. Existují e-shopy s konverzí přes 40 % (rok 2010).
Chci říct, že bez průběžného vylepšování a testování takovýto výsledek nedosáhnete, a budete se pořád pohybovat v průměru (cca 3,5 %).
P.S.: Moc fajn knížka na téma přemýšlení je Decisive od Chipa a Dana Heatha.
Smysluplná debata